Vlastně mě docela mrzí, že už je těch prohlídek tak málo, loni jsem viděla větší nabídku, bohužel jsem je nestihla.
Baví mě, že mnohé z procházek jsou koncipované vlastně hlavně pro místní, turista se třeba pokochá, ale rezident získává k místu konkrétnější historické reálie, bližší vztah, má možnost si spojit souvislosti, najít v notoricky známém něco objevného....
Osobně si myslím, že nejsem z těch, kteří město vnímají jen do výšky své postavy. Ráda se, když zrovna někam neletím, kochám tím, jak máme hezké centrum města, navíc v nedávné době docela slušně na mnohých místech zrenovované. Miluju procházky Smetanovými a Kopeckého sady - zvlášť na jaře, kdy záhony čpí vůní tulipánů, která se tak krásně mísí s vůní masa, dortíků a dobré nálady čerstvě otevřených zahrádek všech místních kaváren a restaurací, a se vzduchem, který přináší předzvěst léta.
Strašně moc se mi líbí kupole Velké synagogy, jak se večer v záři reflektorů lesknou proti temné obloze. Nové divadlo je i ve svém fabrikálním stylu úžasně romantické a ve velkých tmavých oknech dokáže nádherně odrážet oblaka na modré obloze, čímž působí příjemný kontrast matné černi a červeni budovy; nakloněný "ementál" láká pohledět do foyer a betonové "vejce" je vděčným nositelem lidové tvořivosti při různých příležitostech.
Velké divadlo je krásné asi za všech okolností a ze všech úhlů... snad jen lešení mu nesluší.
Uličky centra nabízejí pohled..... a tak by se dalo pokračovat dál a dál - jo, mám ráda ty chvíle, kdy se můžu projít svým rodným městem a kochat se.
Možná to byl hlavní impuls, když jsem se asi před rokem rozhodla absolvovat jednu z komentovaných prohlídek centra Plzně.
Procházka architektonická (jméno už si přesně nepamatuji) - 2015
Tenkrát to byla prohlídka zaměřená především na architekturu a funkcionalicmus, tedy období první republiky - začátek 20. století, kdy Plzeň byla ve svém průmyslovém rozpuku a bujela výstavbou. Prohlídka procházela křížem krážem všemi možnými uličkami centra, hojně jsme se zestavovali u tohoči onoho domu.
Architektonickou procházku vedla dvojice Petr a Pavel, průvodce a architekt. Vzhledem k tomu, že jsme se pohybovali v rušném centru, byla prohlídka komentována pomocí mikrofonu s přenosným reproduktorem, což byl skvělý tah. Sice nám technika chvilkami selhávala, ale i tak byla zvuková podpora velmi znát a celá početná (mohlo nás být cca 30) skupinka měla možnost dobře slyšet.
Prošli jsme budovy od Náměstí republiky, Smetanovými sady, Sady Kopeckého, zastavili jsme se u policejného ředitelství, Korandova sboru, ... až procházka finišovala prohlídkou jednoho z Loosových interiérů na Klatovské 19. Byt zůstal tak, jak byl, po poslendním uživateli (snad jen trochu uklizeno), zatím není zařazen do běžných prohlídek.
Měla jsem z procházky i prohlídky bytu spoustu parádních fotek - bohužel jsem o ně přišla při zhroucení počítače... Tak až někdy příště...
(De)šifrovací procházka (ani tady už si název nepamatuju přesně) - 2015
Po skvělém dojmu z procházky první jsem se loni vydala asi na podzim ještě na další procházku, která tentokrát byla koncipována úplně jinak - bez průvodců, zato se člověk parádně zabavil sám. Byla to spíš hra než poznávání, ale každopádně to bylo zábavné, poučné a v ulicích města Plzně.
Sraz před "Stavárnou" na Chodském náměstí.
Z dorazivších účastníků jsme si měli sestavit týmy o 4-5 lidech. Já jsem s sebou tentokrát vzala maminku s tatínkem, rodinný tým jsme rozšířili o dvě dámy s nákupem. Maminka tvrdí, že to určitě byly pedagožky. (Teda ona to říkala trochu jinak.)
Organizátoři rozdali všem zúčastnivším se týmům sešitky na poznámky, balíček nápověd, odebrali si od nás pro jistotu telefonní číslo zástupce týmu (upsala jsem číslo svého napůl vybitého telefonu) pro případ, že bychom se dlouho neobjevovali na dalším záchytném bodu, aby nám mohli zavolat, zda se nám něco nestalo.
Trasa totiž obsahovala několik stanovišť, kterými bylo nutné projít ve stanoveném pořadí. I přesto, že naše skupina omylem zamířila z prvního stanoviště rovnou na 4., nebyla schopna pokračovat dál, protože nám chyběly předchozí indicie. Museli jsme se vrátit a pokračovat v luštění první šifry, která nám dala ale opravdu zabrat. Nakonec jsme si museli potupně zavolat o další nápovědu - odhalili jsme totiž část šifrovací logiky, ale nechali jsme se zmást nápovědou přidělenou... a nebyli jsme schopni dešifrovací metodu aplikovat.
V té době už jsme byli ale jenom tříčlenný tým, "účy" (tak pravila maminka), to prostě vzdaly. Nám to pranic nevadilo, spíš naopak. Po prvním v podstatě neúspěchu jsme se probojovávali statečně a samostatně. Už nám do toho nikdo nekrafal, byli jsme silný rodinný tým.
Cestou jsme měli možnost prohlédnout si na připravených cedulích, jak to v dané lokalitě vypadalo před dlouhými desetiletími, případně si přečíst krátké povídání. Protože jsme se zasekli na prvním stanovišti, ale probudila se v nás cestou jistá soutěživost, nechtěli jsme se moc zdržovat čtenním a prohlížením a raději jsme metelili dál, abychom v cíli nebyli úplně poslední. Pravda, mezi prvních pár skupin jsme se nezařadili...ale alespoň jednu se nám podařilo předhonit.
Procházka asi nejméně výpravná co do historie, ale provětrali jsme těla i mozkové závity a měli jsme radost, že jsme to společně zvládli.
No a konečně moje zatím poslední, nedávná komentovaná procházka
Plzeňské osobnosti
z letošní nabídky Večerních tematických prohlídek mesta Plzně.
Průvodkyní nám byla fiktivní kamarádka Hermíny Škodové, jejíž jméno jsem už bohužel zapomněla. Časově žila myslím na přelomu 19. a 20. století, ale přiznávám, že chvilkami jsem se v jejích časoúdajích lehce ztrácela. Každopádně procházka byla moc hezky pojatá, návštěva z jiných dob (včetně slušivého kostýmu) opravdu milá a slečna průvodkyně se své role držela skvěle. Například komentovala kolemjdoucí dívku hlasitě ozvučenou "zřejmě jakýmsi menším přenosným gramofonem", ptala se nás na paromobily, automobily, a podobně.
Navzdory slečninu snažení jsme ale byli skupina tichá, a tak nedošlo k velké interakci, což byla myslím škoda. Mohli jsme si vyměnit podstatně víc informací. Vzájemně. Chvilkami jsem se už nadechovala, ale nakonec jsem se, stydlivka, neodvážila. Mohlo by ale být zajímavé, kdyby "průvodkyně" byly dvě - jedna ta opravdová a druhá infiltrovaná mezi nás, posluchače - mohla by tak na druhou stranu podat informace ze současnosti, čímž by, myslím, nejen rozmluvila zbytek osazenstva, ale také by dodala další informační linii.
Tuhle procházku jsem si vybrala mimo jiné i proto, že jejím hlavním tématem mělo být divadlo. No, neřekla bych, že hlavním tématem, ale nutno přiznat, že o divadelních budovách v Plzni počátku 20. století jsme se hojně zmiňovali. Naše průvodkyně dokonce vzpomněla Vendelína Budila jakožto nadějného autora, režiséra.... (tam jsem právě měla sto chutí poinformovat ji o tom, jak jeho význam ve světě plzeňského divadla léty ještě stoupl a dnes je dokonce jeho patronem a divadelní sezonu zahajujeme průvodem, který nese jeho jméno).
No, už se těším na zítřejšího Vendelína!
Žádné komentáře:
Okomentovat